Jak jsem našla cestu ke koním
Už jako malé dítě mě to táhlo ke koním a jak jeden velký koňák Josef Váňa říká – "dělám si co chci a za tím jdu". V mém případě, stejně jako u mnohých z vás, je moje koňská cesta celoživotní, dlouhá, radostná, někdy bolavá ale hlavně naplňující.
Pocházím z moravského města Němčice nad Hanou, kde jsem z okna naší základní umělecké školy koukala do oken maštalí našich sedláků a k jednomu z nich sem měla to velké štěstí chodit. Sice to bylo k neradosti mojí milované babičky a maminky, ale dlužno říct, že já to oblečení pak neprala a ten neustálý smrad (pro mě vůni) jsem prostě nevnímala. Koně jako Jurášek, Jiskra, Silver a jiní budou navždy mým obrazem krásného dětství, které stálo za to, to mi věřte.
Každý rok bylo psaným zákonem naší rodiny jet na Velkou pardubickou, každý rok jsem plánovala zas a znova kam že mi rodiče a babička toho koně ustájí, když místa ve stodole a ve stájích bylo dost. Babička jako dcera a manželka hanáckého sedláka nežila nikdy jinak, než na statku se zvířaty a kdyby nebylo komunismu, svoje koně by si nechala – ale to je jiný příběh.
Jak čas plynul, bylo na místě studovat a nedalo se nic jiného než školu mojí maminky a tedy Mendelovu zemědělskou a lesnickou univerzitu v Brně. Díky čase stráveném na vysoké škole byly možnosti rozšiřování odborných koňských znalostí nepřeberné.
Díky tomu jsem mohla absolvovat několik seminářů se zaměřením na dornovské ošetření koní na Veterinární a farmaceutické univerzitě a tak poznávat svět nejen lásky, ale i péče o ty anděly se 4ma nohama. Velkou inspirací mi byla Zuzka Prokopová z nedalekého Předklášteří, pro kterou je každá výzva v koňském světě jen šlehačkou na dortu- kolik dovolených a pobytů s panem Gustavem (kůň😊) jsem u ní strávila, se nedá dopočítat.
Měla jsem to štěstí, že jsem během svého přestěhování na Vysočinu mohla mít koně u Evy Lízalové ve Viticích, kde zjistíte, že kompromisy se můžou dělat u lidí, ale u koní ne- ti si zaslouží jen to nejlepší, protože pak nám to nejlepší vracejí zpět stonásobně. No a z Vitic je to do Stanovic jako na jednu delší vyjížďku a nedalo se nic jiného, než si koupit tu naši stodolu, ten náš statek a přestěhovat si koně konečně domů.